wz



 



Když vyjede pára
-
za dob jejich každodenního provozu

    Strojvedoucí s topičem většinou už při příchodu do služby věděli s kterou lokomotivou a jakým vlakem pojedou. Po příchodu k lokomotivě vzal topič konvice a šel do olejárny vyfasovat strojní, válcový a kompresorový olej, naftu nebo petrolej, dále čisticí bavlnu tzv. pucvol, dřevěné kolíčky do víček maznic a další potřebné věci baz kterých se strojní četa neobešla.

    Topič po návratu k lokomotivě začal lokomotivu mazat, když byla tma tak si zapálil plechový kahan, který měl oproti baterce tu výhodu že svítil byť málo, ale do všech světových a nemusel se držet v ruce, protože se dal postavit třeba na ojnici. Při mazání maznic používal topič ruční stříkačku, kterou nejdříve vytáhl z maznic kondenzovanou a zateklou vodu a potom stejnou stříkačkou do maznic naplnil olej.

    Strojvedoucí mezi tím celou lokomotivu prohlédl, k čemuž mu pokud nenašel nějakou závadu stačilo pouhé kladívko, utažená matice po úderu zvonila. Strojvedoucí lokomotivu prohlédl i z kanálu kde viděl např. na svorníky vahadel, některé pružnice atd.

    Když se strojvedoucí a topič shodly že je vše zkontrolované a promazané, rozhrnula se hromádka ohně v kotli a která tam byla po předtápěči, přiložilo se, spustil se kompresor zapískalo se na točnáře, aby otočil lokomotivou na výjezdní kolej. Pokud bylo třeba dobrala se voda do tendru, což šlo i cestou pokud byl čas, protože vodárny byly skoro v každé stanici.

    Pokud nic nezlobilo a žádné ložisko nebylo horké, dalo se koukat na trať, zdravit výpravčí a závoráře, nahlížet jestli napaječe netrousí a občas pohlédnou i na hnací a rozvodové tyčoví tzv. klacky.

    Připusťme že cesta proběhla bez problémů, lokomotiva se od vlaku odvěsila a jelo se do výtopny. Vysoká vrstva ohně se shodila do popelníku. Přišli popeláři kteří vysypali popelník do kanálu a popelník vymyli proudem vody, jeden znich vyházel z dýmnice lopatou na dloudé násadě černou promočenou hromadu popílku a smyl to co mu spadalo na předek lokomotivy a dozbrojili vodu. Popojelo se pro uhlí, dříve se zauhlovalo pomocí výtahů a později pomocí zauhlovacích jeřábů Kirow.

    Po vyzbrojení se vystříkal vnitřek kabiny od mouru a prachu, zajelo se na točnu a z ní do výtopny komínem přesně pod plechový dýmník který byl vyveden nad střechu. Pokud se to nestihlo na kanálu tak se lokomotiva opět prohlédla, klacky se očistily naftou nebo petrolejem od oleje kterým byly po jízdě zastříkány. Vše se do sucha otřelo, aby se další četa hned po příchodu do služby neumazala.

    Jestliže se cestou objevila nějaká závada s níž se dalo dojet, napsal se zápis do závadové knihy a turnusovím zámečníci dali lokomotivu do pořádku. V kotli se udělala za dvířky hromádka , sbalily se tašky a šlo se do šaten a na umývárnu. O přikládání do kotle ve výtopně se starali předtápěči, kteří dnem i nocí obcházeli lokomotivy.

    S umytím se často nepospíchalo a na ­­˝fírcimře˝ se hovořilo jak která lokomotiva vaří, jat teplá či studená jsou její ložiska nebo co se za služby přihodilo.

    Proti dnešní jízdě to byla dřina, horko, zima, špína a moře dalších starostí o kterých se dnes ani neví.

    Popis činností je značně zjednodušen a něco je pominuto, ale jinak to nejde.



Použitá literatura:

Sellner, Karel: Parní hvězdy, Nadas Praha 1991
Bek, Jindřich: Atlas lokomotiv, Nadas Praha 1982
Časopis Železnice
Bittner, Křenek, Skála, Šrámek: malý atlas lokomotiv 2001

zpět